DETERMINISMUS A INDETERMINISMUS. Ve válce bývá, jak všichni vědí, nouze o tabák. Silnému kuřákovi je zle: úřední příděly mu nestačí, a proto musí cigarety kupovat na černém trhu. Čím déle válka trvá, tím vyšší jsou ceny. Kuřák obětuje dobrou polovinu svých příjmů, prodává šaty, knihy, zadlužuje se, jí suché brambory, jen aby měl na tabák; obíhá kavárny, žebrá u pikolíků, ponižuje se, proklíná svou vášeň, ale nic naplat – musí. Stane se obětí ničemných a cynických vydřiduchů, podlézá darebákům, jimiž pohrdá, přísahá si, že až cena cigarety dosáhne dvaceti korun, přestane kouřit; a hle, cigareta už stojí třicet korun a náš nešťastník kouří dál. Je k tomu determinován (z latinského determinare = určiti). Tak tomu bývá u převážné většiny kuřáků. Vím však o jednom případu (pouze o jednom), kdy silný kuřák svou touhu potlačil. Trpěl, onemocněl z toho, vyléčil se, odvykl si.

Člověk nezmatený filosofií označí zajisté prvního kuřáka, který se nedovedl zbavit své vášně, j ako otroka, kdežto druhý kuřák, který to dovedl, mu bude vzácným, výjimečným, ale nicméně existujícím typem člověka svobodného. Ustálená rčení svědčí o běžnosti tohoto názoru: říká se, že někdo se osvobodil od své vášně, setřásl okovy svých náruživostí, ubránil se pokušení a podobně. Každý člověk filosofií nezatížený je totiž indeterminista: je přesvědčen, že jedná-li tak či onak, mohl by jednat také jinak; že vstává-li ráno v sedm hodin, mohl by, kdyby mu napadlo, vstát také v pět; že záleží jen na něm, na jeho osobním rozhodnutí, aby k svým nápadům, přáním, touhám, žádostem řekl „ano" nebo „ne" a aby je převedl nebo nepřevedl v čin. Souhlasně s tímto názorem jednáme a mluvíme. Odsuzujeme muže, který bije svou ženu, protože míníme, že je pánem svých činů a že záleží jen na něm, na jeho osobním rozhodnutí, aby svou ženu nebil. Tak soudí i indeterminističtí filosofové, např. Aristoteles, většina scholastiků, Descartes, James, Driesch, do jisté míry i Platón a Kant. Naproti tomu stoikové, Spinoza, Leibniz, angličtí empirici, Schopenhauer a většina myslitelů soudobých jsou deterministé. Naše jednání, praví tito myslitelé, je závislé na naší výchově, okolí, tradici, věku, pohlaví, zdraví a na naší organizaci vnitřní. Každý tvůj čin je článek v řetězci příčin, a je tudíž podřízen příčinnosti. Svobodný čin, který by nebyl ničím motivován, je nemyslitelný. Vyšší inteligence, která by znala všechny vnější a vnitřní vlivy, určující člověkovo jednání, dovedla by předpovědět každý jeho čin stejně přesně, jako astronomové předpovídají zatmění slunce. Kuřák, který ve válce přestal kouřit, je stejně málo svoboden jako ten, který kouřit nepřestal; jeho šetrnost, pohodlnost, sebeláska atd. u něho nabyla převahy nad jeho touhou po cigaretě – u prvního kuřáka tomu bylo naopak. Toť celý rozdíl.

Pokud jde o ten řetězec příčin, mají asi deterministé pravdu. Středověcí indeterministé se snažili dokázat, že existují činy na motivech nezávislé: osel postavený mezi dvě stejně vzdálené, stejně bohaté, chutné, vonné otýpky sena by musel zahynout hladem, protože by byl zbaven důvodu, proč by se rozhodl pro levou otýpku spíš než pro pravou nebo naopak (to je slavný problém tzv. Buridanova osla). Jsou-li motivy v rovnováze, ruší se, a člověk přece jedná; to je tzv. liber um arbitrium indifferentiae, svobodné rozhodnutí z lhostejnosti, jak se říkalo u scholastiků. To je ovšem marná a daremná chytačka, která nic neřeší. Když motivy se zdají být v rovnováze, člověk váhá, je v rozpacích, neví co počít. Čím větší výběr zboží, tím hůře se zákazník rozhoduje; o tom jsem se jako bývalý obchodní přiručí přesvědčil bezpočtukrát. Rozhodne-li se nakonec, znamená to, že rovnováha motivů byla jen zdánlivá a že jeden z nich nakonec přece jen nabyl převahy, neboť živý tvor, ať osel či člověk, je jemnější než kuchyňské váhy.

Ale o to vůbec nejde. Jednat bez motivu, bez příčiny: bez důvodu vyskočit z okna, vyběhnout nahý na ulici, bez důvodu se dát do smíchu nebo do pláče, spálit cennou knihu, uhodit do stolu, zlomit pravítko – tak nejedná člověk svobodný, nýbrž blázen; a i ten je determinován svou chorobou. Schopenhauer velmi správně říká, že chci-li, mohu rozdat své jmění chudým: nemohu se však přinutit k tomu, abych to chtěl. Své chtění nedovedu určovat. Prožívám své volní obsahy, ať je schvaluji nebo neschvaluji. Svatý Antonín neschvaloval své chtíče, kuřák za války zajisté proklíná svou náruživost, která nesmírně zatěžuje jeho život. V oblasti chtění tedy není svobody. V tom se zatvrzelý indeterminista jistě shodne s deterministou. Svoboda – je-li jaká – může být jedině v přeměně chtění v čin. Přes to, že člověk je nesmírně omezován společností, v níž žije, svými pracovními povinnostmi, svou rodinou, zákony lidskými i přírodními, svým zdravím, pohlavím, počasím, chudobou, věkem, vzděláním, výchovou atd., zbývá mu přece dost a dost místa, aby svou svobodu – je-li jaká – uplatňoval. A tu nejde o nic jiného, než co nazýváme motivem. Zahrnujeme-li pod pojem „motiv" nejen okamžité vnější popudy, nejen jeho chtíče, touhy a nálady, nýbrž i stálé, rozumovou a mravní výchovou vytyčené směrnice jeho charakteru, jsme deterministé; zahrnujeme-li pod pojem „motiv" pouze nestálé, proměnlivé návnady, jimiž „tělo, svět a ďábel" útočí na náš charakter, tuto baštu, kterou jsme sami v sobě vybudovali na ochranu své svobody, jsme indeterministé. To je dojista ne-li správnější, tož aspoň přesnější, neboť jen zapeklitec může nevidět rozdíl mezi dubem a mezi třtinou větrem se klátící, mezi člověkem, který přemohl svou vášeň nebo který jí bezmocně podlehl. – Viz též heslo Hodnoty.


[BACK]